Akú tradíciu má multikultúrne a interkultúrne vzdelávanie v Čechách?

Poměrně krátkou, začíná někdy po roce 2000 v takto terminologicky vymezeném „bazénu“. Prvním velkým impulsem pro celý bazén a hybatelem změn byla Bíla kniha rozvoje vzdělávání z roku 2001, která cíle pro MKV velmi obecně zformulovala. Následně se podařilo zformulovat multikulturní vzdělávání pro vzdělávací systém a podařilo se ho prosadit také do kurikulárních dokumentů. Multikulturní vzdělávání se v ČR vyvinulo ze vzdělávání proti rasizmu a xenofobii. Vzniklo v okamžiku, kdy se ukázalo, že rasizmus a xenofobie jsou součástí širšího problému, a hledal se recept, jak u nás vychovávat děti k respektování jinakosti.

Má multikultúrne vzdelávanie v krajinách strednej Európy zmysel, ak doteraz neboli vystavené nijakému výraznému prílivu imigrantov?

Pokud má být multikulturní vzdělávání zaměřeno na cizince, jejich přílivy a pod., tak se domnívám, že nemá. S největší pravděpodobností nás několik let nečeká náhlý příliv imigrantů, ale myslím si, že s jinakostí a schopností žít vedle někoho „jiného“ jsme byli v dějinách střední Evropy konfrontování intenzivně. Realita dnešních dní naše země také nezpochybnitelně vystavuje velkým otázkám a pnutím v našich individuálních a kolektivních identitách. Multikulturní vzdělávání potřebujeme především kvůli vlastním životům a našim současným společnostem.

Čo je projekt Varianty?

Projekt Varianty je projekt nevládní organizace Člověk v tísni. Jsme vzdělávací program působící v ČR od roku 2001 a pracující především s pedagogy. Zabýváme se multikulturním vzděláváním a globálním rozvojovým vzděláváním. Naším cílem je napomáhat multikulturnímu a rozvojovému vzdělávání v českých zemích, bořit bariéry ve společnosti a v posledních letech také připravovat cestu inkluzivnímu školství; tedy školství, které je vedeno myšlenkou rovného přístupu a vychovává žáky ke ctění spravedlnosti a rovných příležitostí. Konkrétní témata, která se snažíme přinést pedagogům, jsou např. lidská práva, rozvojová pomoc, diskriminace menšin a cizinců, xenofobie a pod. Pro zájemce doporučuji naše webové stránky www.varianty.cz.

Ako sa vám darí implementovať jednotlivé prvky multikultúrneho a interkultúrneho vzdelávania do škôl?

Podařilo se etablovat MKV jako součást kurikulárních dokumentů. MKV je také součást obecného povědomí pedagogů a „obor“, se kterým se „počítá“. Na úrovni jednotlivých škol chybí tradice a také obecně chybí odborné teoretické zázemí. Vše je zatím neukotveno, a proto se Varianty, také s kolegy z akademické obce, snaží stimulovat odbornou diskusi. Velkou bolestí je vzdělávání pedagogů, a to především těch budoucích na vysokých školách. V kostce se dá říct, že to jde s MKV pomalu, ale s dobrou prognózou do budoucna.

Kto má, podľa Vás, určovať obsah toho, čo sa učí na školách? Rodičia, učitelia, štát?

Myslím si, že v určité chvíli mají všichni možnost zasáhnout do toho, co se učí na školách. Stát jako instituce, kterou jsme si ustanovili mimojiné také pro profesionální a odborné vedení vzdělávání v našich zemích, má největší odpovědnost. Přesto není nikdo z nás zbaven odpovědnosti za to, co se děje ve školách. Já jako rodič přirozeně a často s neklidem sleduji, co se „děje“ v českých školách, jako profesionál a aktivista se více či méně úspěšně snažím situaci měnit a podporovat své kolegy pedagogy v praxi na školách. Jako volič se snažím také ovlivnit stát a takto také školy. Primárně si jako občan kladu já sám otázky po obsahu vzdělávání ve školách a hledám odbornou radu a také možnost, jak tento obsah spoluvytvářet, což se svými omezenými možnostmi a silami snad nějak činím.

Stále viac sa ozývajú hlasy volajúce po liberalizácii školstva, ktorých cieľom je zvýšiť vplyv miestnych komunít a jednotlivých rodičov na obsah učebných osnov v škole, ktorú navštevuje ich dieťa. Takýmto spôsobom by bolo potom možné zaviesť aj MKV do škôl priamo rodičmi a obišli by sa tak byrokratické ťažkosti spojené s komunikáciou so štátnymi orgánmi. Aký podiel vplyvu na obsah vzdelávania by teda, podľa Vás, mali mať rodičia a ako by to mohlo ovplyvniť šírenie MKV v školách?

Podle mého názoru mají mít rodiče možnost ovlivnit konkrétní podobu naplnění kurikula, za které byl, je a bude vždy odpovědný stát. Je zapotřebí vyvážit to, aby rámec a cíle vzdělávání byly určeny státem a jeho odbornými institucemi a za konkrétní podobu naplnění odpovídali pedaogové konkrétní školy a měli možnost do toho „pedagogického konkrétna“ promluvit také rodiče např. přes rady škol a jiné mechanizmy, které umožní slyšet hlas rodičů. Tímto směrem se vydaly reformy vzdělávání ve většině zemí OECD a také v našich zemích. Hlas rodičů je důležitý pro synergii výchovy studentů, ale myslím si, že zrovna MKV není obor, který by byl rodiči preferován. Opravdu si platíme stát a jeho odborné orgány, profesionální pedagogy a školský systém, a tak po nich vyžadujme „špičkovou výkonnost a inovativnost“. Intenzivně s nimi jako rodiče veďme dialog, ale také jim poskytněme prostor pro jejich práci. Možná jim „důvěřujme“, a to i přesto, že ze své zkušenosti vím, jak je to někdy obtížný, až nadlidský úkol.

Vzhľadom na to, že Európa je národne, etnicky, kultúrne aj rasovo veľmi rôznorodá, môže vôbec multikultúrne vzdelávanie reagovať na potreby všetkých týchto skupín?

Potřeby skupin a ras by měly mít na zřeteli prostřednictvím menšinových politik jednotlivé státy, respektive např. EU jako celek. Multikulturní vzdělávání by podle mě mělo připravit na úrovni kultivace osobnosti žáky a ostatní vzdělávané na vyrovnání se se „svými“ individuálními potřebami a potažmo také potřebami skupin, kterých je a bude žák členem. Od multikulturního vzdělávání se asi nedají čekat rychlé zázraky na poli soužití menšin a už vůbec ne např. v oblasti diskriminace a pod. Jde o koncept určený pro vzdělávání, který je sycen představami o tom, jak by měla společnost „ideálně fungovat“, ale nedokáže narýsovat, jak má to „ideální“ vypadat a vzniknout.

K otázce škol osobně mohu říci to, že tak jak jsem si po“Sametové revoluci“ jako student užil svobody navštěvovat církevní školy, tak si rozhodně přeji, aby tuto možnost měli i moji spoluobčané, a to nejen ti, kteří vyznávají islám. Já jsem navštěvoval školu, která ctila občanské hodnoty a svobodu, a přeji si, aby právě toto bylo součástí výchovy i na jiných náboženských (např. i muslimských) školách, a vlastně na všech typech škol.

Ako teda rozlíšiť, ktoré zájmy a záujmové skupiny uprednostniť?

Zájmy hodnot společnosti, které nám napověděly, že je multikulturní vzdělávání významné. V našich případech občanské hodnoty, chce se mi říct, ctnosti. To ale také znamená upřednostnit vždy ty, kterým se nedostává dober pramenících z těchto ctností. Např. ty, kteří jsou slabší a méně chránění před bezprávím. To jsou dnes např. migranti, Romové, ale také oběti trestných činů, ženy, matky samoživitelky a další. V budoucnu se do této situace mohou dostat zcela jiné skupiny a také jednotlivci.

Spomenuli ste, že by ste si priali, aby mohli všetci občania slobodne navštevovať náboženské a cirkevné školy. Ako by teda malo, podľa Vás, multikultúrne vzdelávanie reagovať na požiadavky narastajúceho počtu moslimov v Európe, ktorí požadujú právo zakladať špecificky moslimské školy?

To asi není otázka, na kterou bych měl jasnou a hotovou odpověď. V souladu s hodnotami občanského státu určitě zajistit realizaci jejich práv jako občanů evropských zemí. V zemích, kde probíhá intenzivní potýkání se s „kulturními“ odlišnostmi, je úkolem dneška také zvládnout střet identit. My máme také za úkol odpovědět si na otázku „Jací chceme být?“ Odpovědět si jako jednotlivci a jako společnost je naším úkolem a také tím hlavním polem pro multikulturní vzdělávání, tak jak ho chápu. Jako věřící křesťan si tuto otázku kladu, a to také ve vztahu ke společnosti. Co já potřebuji, abych mohl žít svobodně svou víru? A co mohu nabídnout společnosti jako „přínos“ své svobody věřit? Samozřejmou součástí otázky je také to, kde mě a společnost tlačí bota. Kde se třeba obtížně domluvíme a bude to téma nedořešené a také třeba bolestné pro obě strany.

Je nutné upozornit, že otázku „Jací chceme být?“ si velmi zajímavě klade pan profesot Přibáň ve stejnojmenné knize úvah, kterou tímto vřele doporučuji.

Odpovede na túto otázku však bývajú veľmi odlišné. Aká je teda tá Vaša, ak sa bavíme konkrétne o islamských náboženských školách?

Zdá se mi nutné umožnit jakékoli státem uznané a tolerované náboženské společnosti právo zakládat své náboženské školy. Zároveň je bezpodmínečné, aby stát garantoval, že hodnoty občanské společnosti budou ctěny a pěstovány ve všech typech škol. Osobně si myslím, že pokud školy v našich zemích budou otevřené k jinakosti, prodchnuté respektem a pokud budou podporovat spiritualitu nejen muslimů, nebude potřeba masivně zakládat jakékoli náboženské školy.

Nie je pri multikultúrnom vzdelávaní riziko, že spoločnosť sa bude rozpadať na stále menšie časti? Neohrozuje multikultúrne vzdelávanie z dlhodobého hľadiska súdržnosť spoločnosti?

Nejsem sociolog, ale myslím si, že akcelerace štěpení společnosti není možné přímo „spojit“ s multikulturním vzděláváním. Jde o složitý jev, který je dnes fakticky nastartován a který asi musíme se „skřípěním zubů“ přijmout jako realitu. Pro mě má multikulturní vzdělávání jako umění vyjednávat a utvářet identity individuální a skupinové velký potenciál budovat soudržnost společností. Pokud umím pracovat s individualitou a hodnotami svými, „domluvit se“ s ostatními individualitami na společných identitách, tak mám velkou možnost zapracovat na společnosti, která bude mít „pojivo“ použitelné i v dalších multikulturně „neklidných“ dobách.

Napíšte nám sem svoj komentár, či príspevok do diskusie, a my ho zverejníme okamžite po prečítaní administrátormi stránky na tomto mieste.