Migrace jako politická kategorie

Stěhování lidí z jednoho místa na druhé patří k základním lidským vlastnostem, které pramení z jejich potřeby přizpůsobit se podmínkám, ve kterých žijí a se kterými jsou v každodenním vztahu. Tyto podmínky mohou být jednak fyzické (např. přírodní klima), tak také kulturní, jež jsou spojené se sociálními nebo ekonomickými jevy (např. zabezpečení dostatečného příjmu). V neposlední řadě mohou být důvody pro migraci politické. Právě politické příčiny a důsledky migrace sehrávají v posledních letech velmi důležitou roli v tom, že do značné míry určují hlavní směry migračních trendů. Migrace se však nestala politickým tématem až po 11. září 2001. Naopak, snahou každého politického zoskupení, ať již to byly starověké městské státy, středověké říše nebo moderní národní státy, byla snaha rozlišovat vlastní občany od cizinců, jednak proto, že někam nebo někomu patřit bylo odedávna spojeno s určitými právy i závazky, jednak proto, aby politická síla mohla zabezpečit určitou míru ochrany před cizinci a potencionálními nepřáteli a tím zajistit kontinuitu moci.

Přesto však, až teprve se vznikem moderních národních států a jejich stabilizací, se prohloubil vztah mezi státem a občanem. Řada sociálních vědců poukázala na to, že existuje úzký vztah mezi tím, jak národní stát definuje příslušnost svých členů a tím, jaká je intenzita a charakter migrace (Brubaker 1992; Bourdieu 1994; Sayad 2004). Občanský princip (reprezentovaný Francií) a etnický princip (reprezentovaný Německem) představují dva základní typy příslušnosti ke státu, který ovlivňuje povahu vztahu k cizincům a podmínky, za jakých je možné pro cizince stát se členem společnosti – tedy občanem. Zatímco pro Francouze je příslušnost ke státu především otázkou přihlášení se k hodnotám francouzské revoluce, které reprezentují státní instituce, jako např. škola, pro Němce je příslušnost ke státu hlavně výrazem společného etnického původu. Z toho vyplývá, že pro cizince žijící v Německu, je daleko těžší získat občanství, jestliže nemá „německý“ původ. Naopak potomci Němců žijící v zahraničí (etničtí Němci – Aussielder) mají v Německu otevřené dveře, i když pocházejí z třetích zemí, např. z Ruska.

Přestože se v současné době již tyto rozdíly v definování občanství smazávají, stále platí, že v zemích, v nichž je národ definován etnicky, je migrace větším problémem. Zde je totiž idea národního státu postavena na představě, že politické hranice státu se shodují s kulturními hranicemi národa (Gellner 1993). Proto také všechny definice národa obsahují myšlenku společně sdílených kulturních hodnot, zvyků a symbolů. Na základě této ideje vznikl model občanství jako jediné možné formy členství v národním státě. Být občanem znamenalo automaticky být členem národa. Empiricky tato jednota státního občanství a členství v dominantní etnické skupině jako jediné možné formy příslušnosti k národu prakticky nikdy neexistovala, v historii moderních národních států však tato idea hrála významnou roli a představovala výrazný sociálně integrační faktor identifikace s národní kulturou a s politickou reprezentací národního státu. Dnes, v době informační společnosti přinášející vysokou mobilitou lidí a myšlenek, v níž se rozplývají kulturní hranice, již tato idea národního státu přestává plnit svou základní integrační funkci.

Politický koncept občanství je nástrojem definujícím členy organizace (národního státu) od nečlenů a je zároveň vhodným analytickým nástrojem zkoumající národní stát a národní identitu, jelikož je postaven na konstrukci „my“ občané versus „oni“ cizinci. Samotný princip exkluzivity členů je konstantní a zásadní podmínkou projektu národního státu, i když konkrétní pravidla v podobě zákonů se mohou měnit podle společenských podmínek. Od samotné existence instituce občanství a jeho legitimizace se odvíjí interpretace a analýza konkrétních procesů, přistěhovalectví nevyjímaje (Brubaker 1992: 22-31). Z toho vyplývá, že přistěhovalectví jako politická kategorie nemůže existovat bez národního státu a je vždy diskutována v jeho rámci, což znamená, že „fenomén migrace jako celek – emigrace i imigrace – může být popisován a interpretován pouze pomocí kategorií státu. Tento mód myšlení je plně vepsán do vytyčující hranice radikálně oddělující státní příslušníky od cizinců“. Z toho podle Sayada vyplývá, že myslí-li stát v kategoriích migrace, reflektuje především sám sebe, hranice teritoria státu a členství v něm, tak, jak je regulované státní administrativou (Sayad 2004: 278-279).

Charakteristika novodobé migrace

Pomineme-li starověké a středověké říše, pak první velké migrační vlny moderní historie souvisely především s kolonizací evropských velmocí na nové kontinenty. Jestliže na počátku se jednalo především o migraci ze starého do nového světa, tak dnes je situace složitější. Zatímco země jako Spojené státy, Kanada nebo Austrálie zůstali tradičními přistěhovaleckými zeměmi především díky své ekonomické vyspělosti a liberálnímu pracovnímu trhu, země třetího světa jsou dnes hlavně vystěhovaleckými zeměmi.

Ovšem nejvíce se za poslední půlstoletí změnila pozice Evropy. Pomineme-li vnitrokontinentální migraci za prací nebo obchodem, měla Evropa v období od objevení Ameriky až po druhou světovou válku záporné migrační saldo, tedy emigrace převažovala nad imigrací. Až po druhé světové válce začali masivněji přicházet do Evropy zahraniční pracovníci z Afriky a Asie. Například ve Francii to byli bývalé kolonie severní Afriky, které se stali snadným terčem pro nábor levné pracovní síly, které bylo potřeba po nastartování ekonomiky po druhé světové válce. Německo, které nemělo takové zdroje, zahájilo systematický nábor pracovníků mimo Evropy hlavně z Turecka. V dnešních debatách ohledně zpřísňování migračních politik se často opomíjí ta skutečnost, že to byli právě tyto státy, které přilákali cizince na svoje pracovní trhy. Ekonomické zájmy států zde jednoznačně určovaly migrační toky. Na nich přitom můžeme vidět, že rozhodnutí přesídlit do ciziny není čistě otázkou individuální volby, ale je ovlivněno vnějšími podmínkami, mimo jiné i politickými a ekonomickými faktory jak země původu, tak také cílové země.

Hlavním omylem evropských států ovšem bylo, že migrační pohyby lze stejně snadno ukončit, jako nastartovat. Ačkoliv pracovní místa, která cizinci získali, byla dočasná, přílivy pracovníků byly natolik masivní a dlouhodobé - pohybovali se v řádech statisíců v 50. a 60. letech- , že se vytvořili v zemích silné etnické menšiny, které neměli důvod k návratu ani v době ekonomické recese v 70. letech a nárůstu nezaměstnanosti, který postihl v první řadě cizince. Tento tzv. systém hostujících dělníků (guest-worker system) se rozpadl definitivně potom, co si zahraniční pracovníci začali s sebou do Evropy přivážet své rodiny anebo zakládat nové. To se stalo právě v druhé polovině 70. let. Strukturalistické teorie migrace vysvětlují tento stav tak, že v okamžiku vzniku určitého typu mezinárodní migrace se její pohyb stává soběstačný (self-sustaining), jelikož se vytvoří různé typy formálních i neformálních sociálních vazeb a mezinárodních sítí, které udržují migrační proces i v čase omezení oficiálních možností imigrace. Docházíme tak k zjištění, že: „mezinárodní migrace je proces vytvářející sociální sítě, ale zároveň je na nich závislý.“ (Portes and Rumbaut 1996: 277). Mnoho přistěhovalců se stává zdrojem informací a vědění (kulturního kapitálu), ale často i zdrojem příjmu (ekonomického kapitálu) pro svou rodinu nebo známé v místě původu, což zvyšuje šanci pro další migraci s využitím jejich sociálního kapitálu. Takto se institucionalizuje migrační síť, kde potencionální přistěhovalci jsou jednak závislými na sociálním kapitálu již etablovaných přistěhovalců, jednak reprodukují sociální sítě a vytvářejí a posilují svůj sociální kapitál.

Azyl

V 80. a 90. letech se stal dominantním typem migrace politický azyl. Azyl byl původně nástrojem politického boje v době studené války, který umožňoval občanům Sovětského bloku emigrovat na Západ. Ovšem nejrůznější etnické konflikty v 90. letech změnili hlavní charakter azylu. Žadateli o azyl se stali převážně příslušníci národnostních menšin ze zemí, v nichž probíhalo etnické násilí, ať už se jednalo o země bývalé Jugoslávie, především Bosnu, nebo konflikty v Iráku, Čečensku, Afganistanu, Rwandě, Somálsku apod.

Azyl se stal po pracovní migraci a migrací za účelem slučování rodin třetím hlavním typem migrace. Tím, jak přibývali nové formy migrace, a jak se etablovaly nové etnické menšiny z řad imigrantů, kteří se usadili ve svých destinacích, stala se Evropa definitivně imigračním kontinentem. V roce 2001 se již intenzita migrace v Evropě vyrovnala s migrací do Spojených států. Na obou stranách Atlantiku představoval roční přírůstek imigrantů 0,3 procenta z celkové populace. Celkem se podíl cizinců v populaci v mnoha evropských zemích již přehoupl přes 10 procent. Navíc, tím, jak se migrační trendy diverzifikovali, zasáhli i nové země, které dříve byli především zdrojovými zeměmi migrace, ať už se jedná o země jižní Evropy, které se otevřeli imigraci v 80. letech, nebo později země střední Evropy posledních 20 let.

Snaha o společní evropskou migrační politiku

Od druhé poloviny devadesátých let začínají evropské země v rámci EU spolupracovat na přijetí společné evropské migrační politiky, která by byla směrodatná pro všechny její členy. Jedním z důvodů pro koordinaci migračních politik začala být obava z negativních důsledků migrace, jako např. segregace přistěhovalců v městských předměstích. Evropa si již v té době uvědomila, že migrace z méně rozvinutých zemí do Evropy není dočasná, ale trvalá. Od května 1999 vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva, která jednak začlenila Schengenskou dohodou, jednak převedla celou agendu vízové, azylové a imigrační politiky z oblasti mezivládní spolupráce do kompetence Unie.

Hlavními body společného postupu migrační a integrační politiky se stala jednak integrační politika, tedy důraz na úplné začlenění cizinců a jejich rodin již žijících v zemích EU a jednak politika řízené migrace. Společným cílem těchto politik je na jedné straně usnadnit integraci těm cizincům ze třetích zemí (tedy mimo EU), kteří již trvale žijí v Evropě, na straně druhé ale regulovat a koordinovat další migrační toky ze třetích zemí. Ovšem, jak již bylo připomněno, migrační trendy mají dlouhodobý ráz a jsou zčásti nezávislé na změně politik. Proto v dobách, kdy se zpřísňují podmínky pro vstup a dlouhodobý pobyt cizinců, se hlavním migračním proudem stává tzv. řetězová migrace, která je spojená s příchodem rodinných příslušníků těch, kteří již v Evropě žijí. Kromě ní ovšem roste také globální pracovní migrace, kterou národní státy mohou regulovat pouze částečně. Právě politikou řízené migrace totiž EU podporuje segment vysoko kvalifikovaných odborníků, tedy migraci expertů a elit, zatímco druhý, opačný segment globální pracovní migrace, migraci nízko a nekvalifikovaných dělníků, se snaží co nejvíce redukovat. Ovšem odvětví jako stavebnictví, zemědělství nebo některé služby jsou dnes z větší části obsazené zahraničními dělníky, kteří pracují za nižší mzdu, čímž pomáhají domácím ekonomikám k vyšší produkci. Domácí ekonomiky jsou tak na nízkokvalifikovaných zahraničních dělnících do velké míry závislé.

Ovšem z důvodu vysoké poptávky po levné zahraniční pracovní síle na straně jedné a restriktivních opatření migračních politik národních států EU vůči nízkokvalifikovaným dělníkům z třetích zemí na straně druhé dochází k obrovskému tlaku na hledání neoficiálních způsobů vstupu a pobytu. Za tímto účelem vzniklo množství pracovních agentur a převaděčských skupin, které organizují cestu a zajištění práce pro tyto zahraniční pracovníky. Informace o tom, jak získat práci v EU tak neposkytují pouze oficiální webové stránky a kanceláře migračních a integračních center, ale také neoficiální instituce, ať již to jsou samotní migranti, nebo zprostředkovatelé a aktéři „migračního průmyslu“. Oficiální evropská migrační politika řízené migrace je tedy alespoň v tomto bodě neúčinná.

Závěr

Evropské země stojí na půl cesty k novému uspořádání a organizace národních společností. Národní státy nikdy nebyli exkluzivní natolik, že by sdružovaly pouze občany jedné etnické skupiny. Ovšem s tím, jak roste etnická rozmanitost evropských společenství, mění se i politiky členství a identity tak, aby se přizpůsobili nově příchozím. Přesto existují určité sociální skupiny, které mají své zastoupení i v politické reprezentaci, které vnímají migraci hlavně jako ohrožení jednoty národních společenství, i když odvolávání se na národní jednotu má čistě symbolický význam, avšak s reálnými důsledky. Jedním z nich je i názor, že určité negativní jevy, které souvisejí s migrací, jako je porušování imigračních zákonů nebo prostorová segregace menšin, je především vina samotných migrantů. Tento článek se pokusil polemizovat s tímto názorem poukázáním na politické příčiny a důsledky migrace. Jak vznik konkrétních migračních toků, tak také jeho pokračování a přetrvávání je úzce spojen s konkrétními politickými rozhodnutími, především s nastavením zákonů, které většinou zpřísňují nebo ulehčují určité formy migrace podle aktuálních potřeb státu. V tomto ohledu platí hlavní argumenty úvodní analýzy migrace jako politické kategorie, a sice že je to stát, který má největší míru kontroly nad migračními trendy. Na druhou stranu jsme v současnosti svědky toho, jak stát jako politická instituce ztrácí kontrolu nad řízením globalizující se ekonomiky, respektive se stává její součástí. Určitá frustrace nad ztrátou kontroly, nad nejistotou z budoucnosti, může u některých skupin obyvatel vést k hledání vnějšího viníka. A přistěhovalci jsou první na ráně, čehož právě některé politické skupiny hojně využívají.

O autorovi

David Kostlán pracuje ako odborný pracovník na Sociologickom ústave SAV v Bratislave, kde sa podieľa na riešení výskumných úloh v oblasti migrácie, integrácie menšín a sociálnych nerovností. V súčasnej dobe pracuje aj na svojej dizertačnej práci o ruských prisťahovalcoch na Slovensku.

Bibliografie

BOURDIEU, P. (1994) „Rethinking the State: Genesis and Structure of the Bureaucratic Field.“ Sociological Theory. 12(1): 1-18

BRUBAKER, R. (1992) Citizenship and Nationhood in France and Germany. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.

GELLNER, E. (1993) Národy a nacionalismus . 2. ed. Praha: Hříbal

OECD (2004) Trends in International Migration 2003. Paris: OECD Sopemi.

PORTES, A. and RUMBAUT, R. G. (1996) Immigrant America: A Portrait. 2nd Ed. University of California Press

SAYAD, A. (2004) The suffering of the immigrant. Cambridge, UK ; Malden, MA: Polity Press.