Odlehlá bídná místa, kde není kanalizace, často ani elektřina, pro vodu se musí ke studni. Koukáme na to, slyšíme o osadách. Hrozíme se jich, nevíme, jaký se tam děje život. Osad je na Slovensku prý asi sedm stovek. Ovšemže, citlivou duši popadne beznaděj. Hlavně když vidí děti, které žijí v místech, kde je to obzvlášť špatné. Kde tátové, bráchové a strejčkové vesměs fetují a flákají se. Co tam všichni ti lidé dělají, co se s nimi děje? Nevíme. Holky, které se ve čtrnácti v šestnácti potulují po osadě. Některé jsou krásné jako laně. A kdopak to po nich rozpřáhne náruč a uvítá je ve světě? Dá jim práci? Snad je pro ně lepší zůstat u svých. Mohly by se snad vyučit, nebo tak něco. Ale kdepak, sladký život a báječné Bevrly hils, které znají z televize, přece čekají za nejbližším kopcem. Hm, to určitě. Romista Lukáš Houdek ale nedávno napsal, že návštěvníka v osadách přes všechnu tu bídu stejně často uvítá smích a pohostinství a dobrá nálada. Chci tomu věřit, na návštěvy už se stydím chodit. Proč? Protože patřím ke zhrzencům, kteří věřili, že bída Romů je především dědictvím nesvobody, mnoha set let násilí. To ano, to je, ale já se domníval, že po pádu komunismu se ta bída změní. Nějak. Každopádně brzo. Tak asi za deset, dvacet let. Byl jsem tehdy blbý, to vím. Ale když mě se s tím receptem tak hezky žilo! Přišel jsem o něj a rázem mně sevřela beznaděj. Proto se teď do osad stydím. Ten recept nemám a ani nevím o žádné naději, že se situace zlepší. A neproniknu do života osady, nepochopím ho, vůbec ne, čučel bych tam jak na safari, sevřený beznadějí, všechno by na mě padalo. Naštěstí ale znám Kateřinu Čopjakovou, která do osad jezdí a zkoumá tam svaly romských žen. Cože? Ano, zní to divně, ale je to tak. Kateřina totiž odmítá vidět jen flákače. Beznadějné případy a rozpadlé rodiny. Drogy, prostituci. Páchnoucí okolí a špinavou vodu ve studni. Primitivní kamna a přízrak hladu. Nenávist a hrozbu okolí. To, co zhrzencům, kteří ztratili naději, připadá, jako temný, strašidelný život. Kateřina ale během svých reportáží bedlivě sleduje svaly Romek. Těch, co se nevzdaly. Těch, které v sobě vždy vykřešou jiskru, která je donutí vstát a pochovat plačící dítě, i když všichni okolo leží. To ženy tahají konve a kýble s vodou a větve z lesa. Nanosí prkna a kameny, cihly a opraví boudu, aby nespadla. Tahají hrnce s bramborami a všechny ty děti a prádlo k potoku, sem a zase tam. Pořád. Protože to za ně nikdo neudělá. A tak jim rostou svaly. Normálka, svalová tkáň. Zatímco flákačům a ležákům atrofují. Jo, od té doby, kdy v osadách chlapům umřela práce společně s komunismem, prý Romky opravdu sílí. Viděli jste film Daniely Rusnokové Soňa a její rodina? Tak to je o tom. A až mě zas bude svírat beznaděj, pomyslím právě na tyhle Romky. Nejlepší je totiž nemít vůbec žádný recept, ale sebrat se a jít s kýblem nebo dotáhnout větev. Je to hodně, je to málo? Každopádně tohle je taky ten život, který se v osadách děje.

Jáchym Topol je český novinár, básnik, spisovateľ. Žije v Prahe, pracuje v Lidových novinách. Je autorom šiestich románov, dvoch básnických zbierok a dvoch beletristických textov.

Esej vznikla v rámci Stredoeurópskeho fóra 2010, na ktorom autor diskutoval v paneli Korene hnevu .