Nejzápadnější východ nebo nejvýchodnější západ? Místo Slovenska a Česka na mentální mapě Evropy

Taťána Součková Taťána Součková | 27.11.2017 | Názor
Nejzápadnější východ nebo nejvýchodnější západ? Místo Slovenska a Česka na mentální mapě Evropy foto: Anna Jacková

Článok je súčasťou série textov z diskusného fóra Európa hodnôt 2017.

Krátké zamyšlení nad problematikou vymezování evropského západu a východu navazuje na diskuzní fórum Európa hodnôt, kde jsem měla příležitost vystoupit a přednést několik málo poznámek postavených více či méně na vlastních zkušenostech s tímto tématem.

Osobně, jako badatel i pedagog, volím v rámci dialogu o kulturních a společenských otázkách raději méně formální styl. Domnívám se, že v uvolněné atmosféře se o pojmenovávání různých jinakostí a rozdělování na my a oni (nebo my a vy), hovoří lehčeji a bez hrozby vzájemných, třeba i podvědomě zjednodušených soudů. Můj příspěvek bude tedy neformálním nástinem některých klíčových bodů spojených s chápáním mentálních hranic a prostoru za nimi, a to na příkladu Slovenska a Česka.

Otazníky spojené s příslušností k západu nebo východu Evropy, respektive s hledáním místa mezi těmito dvěma veličinami, dnes patří k tématům vzbuzujícím velké emoce. Promýšlení toho, co to vlastně znamená, patřit „na západ“ nebo „směřovat na východ“, se neobejde bez konfrontování často extrémních a protichůdných postojů různých skupin obyvatelstva, a to jak z pohledu mezinárodního, tak také v podmínkách slovenské i české společnosti, která se vyrovnává nejen s diskuzí o vnějším „západu“ a „východu“, ale také s vnitrostátním regionálním dělením na centra a periferie, na oblasti „východní“ a dále naopak na ty, které se vůči „východu“ vymezují.

Dilema kontinuálního přecházení západovýchodní nebo východozápadní hranice se mně bytostně dotýká. Žiji a pracuji mezi Slovenskem a Českem, a přestože se pravidelně dozvídám, že mí slovenští přátelé neradi slyší o tom, že by Slovensko bylo „východem“, pro velkou část české společnosti to zkrátka ale platí. A nehovořím ani tak o geografické poloze, jako o myšlenkových asociacích, které jsou v hlavách lidí pevně ukotveny a naplněny množstvím charakteristik toho, co je na Slovensku za „východní“ považováno.

Z pohledu vědy bych sama sebe nejlépe popsala jako transnacionálního migranta, tedy člověka žijícího a pracujícího v jedné zemi, který však cíleně a intenzivně udržuje kontakt se svojí mateřskou zemí, nerezignuje na udržování sociálních vztahů, které jej propojují s místem původu, a tímto stylem si paralelně buduje domovy dva.[1] V prostoru Slovenska a Česka zní podobná definice snad příliš strojeně a akademicky, přece jen, málo evropských národů sdílí tolik podobného a společného jako Slováci a Češi. Naše vzájemné porozumění spolu s blízkými vztahy a těsnými vazbami je jakousi samozřejmostí. Přesto se permanentně setkávám s tím, že v očích Čechů se překročením společné státní hranice dostávám „na východ“ a z pohledu Slováků naopak jedu „domů, na západ“.

Je to právě otázka této dělící linie a jejího umístění, která stojí v pozadí mých osobních a do značné míry i odborných zájmů. Při hledání odpovědí proto vycházím z osobní autopsie, ale také z výzkumu, který jsem absolvovala s příslušníky ukrajinské minority na Slovensku i v Čechách. Zajímalo mne, jak onu hranici vnímají, kam na pomyslné mapě Evropy Slovensko a Česko umisťují a co z toho platí pro sebereflexi přímo Slováků a Čechů.

V souvislosti s dichotomií západ východ je třeba připomenout koncepty střední a středovýchodní Evropy (Ostmitteleuropa, East-Central Europe),[2] které jsou důležitým nástrojem pro pokusy o definování celkové kulturněhistorické a geopolitické identity území, která neleží v západní Evropě, avšak zároveň nepatří k Evropě východní. Názory na to, které státy do střední či středovýchodní Evropy patří, a zda je vůbec možné tyto koncepty účinně aplikovat při historickém, etnologickém ale i politologickém bádání, se různí a diskuze o nich mezi odborníky je stále živá.

Ve slovensko-českých a česko-slovenských kontextech je určitým dokladem vlastní reflexe obou národů, coby zemí patřících do střední Evropy, často užívaná fráze „země v srdci Evropy“, respektive „krajina v srdci Európy“. Paradoxem je, že s přihlédnutím k oběma národním verzím téže fráze je minimálně samotné srdce Evropy stále „československé“. Není však radno se pouštět na tenký led úvah, zda je tím pravým srdcem Slovensko nebo Česko, takové diskuze zpravidla nikam nevedou.

Srdce můžeme v přeneseném významu vnímat jako středobod a křižovatku různých cest, které se z něj rozbíhají do všech směrů a světových stran. Evokuje nám něco zásadního, přesto však umírněného, neboť ve středu je všeho tak akorát, mísí se zde všechny vlivy západu i východu v dobře odměřeném poměru.

Otázkou pro mne bylo, zda tuto naši společnou perspektivu zemí „ve středu“ sdílí také cizinci. V mém případě to byli Ukrajinci, kterých jsem se na tyto aspekty jejich mentálního mapování Evropy ptala, s přihlédnutím ke skutečnosti, že na Slovensku, nebo v Česku trvale žijí. Odpovědi byly povětšinou podobné – obě republiky jsou do značné míry jakými přechodem mezi kulturou západu a východu. Nejsme ani tak ekonomicky a politicky vyspělí jako například Němci, Francouzi či Britové, ale naopak nepatříme, k často velmi ostře odsuzovanému, „východnímu“ stylu vedení politiky. Také jsme v rámci zemí bývalého socialistického bloku státy ekonomicky směřujícími k příznivému rozvoji a relativnímu blahobytu. Chceme-li konkrétnější specifikaci, pak Česko je vnímáno jako země o krůček vyspělejší, snad by se dalo říci o něco více „západního střihu“. V zájmu objektivity je ovšem třeba říci, že v souvislosti s mnohovrstevnatostí samotných pojmů západ a východ, není vše, co je označováno jako západní, jednoznačně hodnoceno bezpodmínečně pozitivně.

Nelze nezmínit také fakt, že konceptualizace střední (případně středovýchodní) Evropy zdaleka nemusí platit (a často ani neplatí) za běžně vnímaný referenční rámec. Na západ od českých i na východ od slovenských hranic funguje v praxi a mezilidské interakci prosté dělení na západ –východ – sever – jih.

 V případě pohledu z východu je v moderní době fundamentální dělící linií hranice Evropské unie, respektive Schengenského prostoru. S přihlédnutím také ke zkušenostem nabitým díky cestám na Ukrajinu a rozmluvám s jejími obyvateli přímo v jejich vlasti, jsem se nezřídka setkala s dělením na my (Ukrajinci) a vy (Evropané). Případně ve variantě tady (na Ukrajině) a tam, u vás (v Evropě). Prizmatem takového dělení patří „do Evropy“ rovnocenně Slovensko i Česko.

Každé zobecnění, jak je známo, pokulhává a ani já se nesnažím tvrdit, že by výše nastíněný pohled byl společný všem obyvatelům Ukrajiny, případně dalším lidem ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jsou to však určité tendence, které se, podle mého názoru, v mentálním mapování evropského prostoru objevují.

Neméně zajímavým a badatelsky vděčným fenoménem je také orientalizace v rámci jednotlivých států.[3] V Česku bychom mohli uvést příklad známého soupeření Čech, v užším smyslu Prahy, a Moravy či Slezska. Na Slovensku pak netřeba zdlouhavě přibližovat dobře známé pnutí mezi „východniarmi“ a Bratislavou, respektive obecně západem země. Při takovém bližším pohledu nelze nezohlednit i moravskou hranici mezi Slovenskem a Českem, která je například z pohledu lidové kultury nebo nářečových dialektů často velmi rozmazaná, se vzájemnými silnými vlivy přesahujícími na obě strany. To samozřejmě nabourává již zmiňovanou představu Slovenska „východního“ a Česka „západního“.

Alespoň podle mého názoru se tímto promýšlení hranice „západu“ a „východu“, v prostoru Slovenska a Česka dostává do dalších rovin, které hledání možného definování této linie ještě více relativizují.

Odpověď na otázku, zda leží Slovensko a Česko na mentální mapě Evropy ve středu, blíže západu, nebo třeba i úplně východním směrem (jak se naopak často dozvídáme ze strany obyvatel „západního“ světa) zůstává nejasná.

Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že nakonec vše záleží především na úhlu pohledu a světonázoru toho, kdo se dívá.


[1] SZALÓ, Csaba. 2007: Transnacionální migrace: proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 7-8.

[2] Orientačně k problematice viz např. HROCH, Miroslav. 2014: Střední Evropa od reality k mýtu a zpět. In DOLEŽALOVÁ, Antonie (ed.). 2014: Střední Evropa na cestě od minulosti k budoucnosti. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, CEVRO Institut, s. 149-160.; WANDYCZ, Piotr S. 1998: Střední Evropa v dějinách: od středověku do současnosti. Praha: Academia.; HAVELKA, Miloš. 2006: O Střední Evropě. Ale kde leží? In MORAVCOVÁ, Mirjam – SVOBODA, David – ŠÍSTEK, František (eds.). 2006: Pravda, láska a ti na „východě“: Obrazy středoevropského a východoevropského prostoru z pohledu české společnosti. Praha: FHS UK.společnosti, s. 9-27.

[3] Viz např. BUCHOWSKI, Michał. 2006: The Specter of Orientalism in Europe: From Exotic Other to Stigmatized Brother. In Anthropological Quarterly, vol. 79, no. 3, p. 463-482.; BAKIĆ-HAYDEN, Milica. 1995: Nesting orientalism: The Case of Former Yugoslavia. In Slavic Review, vol. 54, no. 4, pp. 917-931.